Hrad se především pro svou nesnadnou dostupnost vyhnul v pozdějších staletích osudu, jenž stihl mnohé jiné hrady, které byly užívány i v době renesance a baroka. Pro většinu návštěvníků představuje klasický středověký hrad, neboť se bez větších přestaveb zachoval ve své původní gotické podobě až do dnešních dnů. Jako mohutná královská hradní výspa na okraji pomezního hvozdu byl Bezděz považován za symbol české státnosti. V novější naší historii je pak neoddělitelně spjat s vrcholy literární, výtvarné i hudební kultury, ale i s politickými a sociálními snahami za rakousko-uherského období. Bylo proto jen akceptováním obecného povědomí, jestliže byl Bezděz státem prohlášen za národní kulturní památku.

Před založením hradu
Hrad Bezděz se stal ve 13. století nástupcem staršího správního střediska v obci Bezdězu. Bezdězská, država českých knížat a později králů byla pozůstatkem panovníkům patřícího pomezního hvozdu, jenž obepínal jako přirozená hradba celé české knížectví. Hmotné i písemné zprávy o jeho osídlení jsou až do konce doby knížecí skoupé, takže převážně pouze místní jména dokládají, že nešlo o končiny liduprázdné. Jednou z předkolonizačních osad byla i ves Bezděz, nazvaná po jakémsi Bezdědovi, jehož jméno uchovávají i nedaleké Bezdědice.

Pozůstatkem knížecího dvorce, z něhož od 12. století villicus čili vladař spravoval bezdězskou državu, je kostel sv. Jiljí, původně románský tribunový kostel, jenž býval patrovou chodbou spojen s obydlím knížecího úředníka. Přes barokní úpravy v letech 1764 - 1769 zachoval se kostel ve své hmotě v románské podobě, i s románskou apsidou, zdobenou obloučkovým vlysem a ozuby. Ke knížecímu dvorci u kostela sv. Jiljí v Bezdězu se také pravděpodobně vztahuje ne zcela jistá zmínka v listině knížete Bedřicha, datované roku 1185 „in Bozdiz“.

Královský hrad
První nepochybná historická zmínka o Bezdězu pochází z roku 1264. Král Přemysl Otakar II. vydal tehdy listinu, jíž zakládá v bezdězských lesích město, neuvádí však které. Někteří naši historikové se domnívali a domnívají, že šlo o Doksy, jiní považuj í tento pergamenový dokument za zakládací listinu obce Bezdězu. Ačkoli se nepodařilo dosud všechny problémy listinou nastolené vyřešit, skutečnost, že v konfirmacích dalších panovníků pro Doksy není listina z roku 1264 potvrzována a že naopak je doslovně citována při potvrzování práv Bělé, na niž byla městská práva Bezdězu přenesena, svědčí nepochybně pro přiřčení právního dokladu Bezdězu.

Pro hrad Bezděz a datování jeho vzniku je uvedená listina důležitá tím, že se v ní o hradu ještě nemluví, což by se jistě u významného královského hradu nestalo, pokud by již existoval. Vzhledem k tomu, že při smrti Přemysla II. roku 1278 byl zřejmě již v podstatě postaven, lze dobu vzniku hradu klást do let 1265-78. Založení hradu Bezdězu i města pod hradem bylo součástí Přemyslovy vnitřní politiky, usilující o upevnění královské moci proti vzrůstajícím ambicím konstituující se vyšší šlechty. V severočeském hvozdu se během 13. století rozšiřovaly državy a upevňovala moc Ronovců a Markvarticů a hrad Bezděz se měl stát záštitou menšících se panovníkových statků. Pro obranu hradu proti eventuálním vnitřním i vnějším nepřátelům měla sloužit obdobně jako u jiných královských hradů Přemyslem ustavená družina manů, rozptýlených po dvorcích a vesnicích širokého okolí.

Hrad byl postaven jako pevnost a jako reprezentační sídlo krále, bez jakýchkoli hospodářských budov. I když se v během stavby původní koncepce poněkud měnila a upravovala, byl Bezděz postaven v průběhu nemnoha let koncem třetí a počátkem čtvrté čtvrtiny 13. století a představuje tudíž jednotný výtvor vyspělé rané gotiky, jak k nám byla přinesena cisterckou stavební hutí z Burgundska přes severní Německo. Panovníkovi stavitelé hradu vytvořili na vrcholu hory pevnost prakticky nedobytnou a přitom umělecky vysoce působivou, hodnou krále „železného a zlatého“.

Hrad má silně protáhlý půdorys, táhnoucí se podél hřebene hory. Na samém vrcholu stojí hlavní okrouhlá 35 m vysoká věž, střežící nejen celý Bezděz, ale i vstup z hradu dolního, západně od věže, do hradu horního, vlastního sídla panovníkova na východ od věže. Věž měří v průměru 10,5 metru a její zdi jsou ve spodní části 4 metry silné. Směrem vzhůru se místnosti v každém podlaží zvětšují a stěny ztenčují. Do věže se vstupovalo portálkem asi 9 metrů nad zemí z ochozu hradby, oddělující horní a dolní hrad. Od dolního hradu se táhne k západu mohutná 180 cm silná hradba ke třetí bráně, hlavnímu vstupu do hradu. Jelikož zde bylo těžiště obrany, byl přístup ke třetí bráně ovládán z více než 20 metrů vysoké Čertovy věže s 3,5 m silnými zdmi, vestavěné poblíž brány do hradební zdi a přístupné pouze z jejího ochozu. Od třetí brány na západě běží dlouhým obloukem hradba až k hradní kapli, ukončující královský palác na východní straně a obepíná rozsáhlé předhradí před dolním hradem a po severní straně dolního i horního hradu. Od třetí brány vedla cesta podél hradby s Čertovou věží ke čtvrté bráně uprostřed západní hradby dolního hradu. Tato brána byla donedávna zazděna a vstupovalo se druhotně proraženou bránou vedle kaple z východní strany přímo do horního hradu. Do hradního opevnění byla zahrnuta i přístupová cesta, podél níž byla na vnější straně zbudována hradební zeď. Cesta byla přetnuta dvěma bránami - první hned na úpatí hory, druhou uprostřed svahu mezi první a třetí bránou.

V architektonických článcích jednotlivých hradních křídel se projevují nevelké odlišnosti, svědčící spíše pro slohový vývoj v průběhu stavby, než pro přerušovanou stavební činnost. To ovšem umožňuje různým historikům umění rozličné, někdy i protichůdné závěry stran datování částí hradu. Na základě nejnovějších stavebně historických průzkumů se jeví, že nejprve byla postavena velká věž s královským palácem, hradebními zdmi horního i dolního hradu a hradební zdí od třetí brány, včetně Čertovy věže. Stavba těchto částí spadá asi převážně do šedesátých let 13. století. V druhé etapě v sedmdesátých letech byl proti původní koncepci rozšířen dolní hrad o budovy bezdězských manů, podle historicky nepodložené tradice s „templářským palácem“, na horním hradě byl postaven palác purkrabský. Jak dosvědčuje cimbuří patrné v severní zdi jižního křídla dolního hradu, byl jižní palác v druhé etapě stavby přistavěn před původní hradební zeď. Obdobně bylo dodatečně přistavěno i křídlo severní. Poslední etapu výstavby hradu představuje na východní straně na královský palác napojená kaple, která svým celkovým řešením i charakteristickými články je středoevropsky významným klenotem nejen Bezdězu, ale i naší rané gotiky vůbec.

Kaple zasvěcená původně archandělu Michaelovi je jednolodní prostor zaklenutý křížovou žebrovou klenbou a uzavřený třemi stranami osmiúhelníku. Zeď' v přízemí silná téměř 3 m přechází v patře ve dvě stěny slabší, mezi nimiž je vyšetřen křížově bez žeber zaklenutý ochoz, sloužící vznešenějším účastníkům mše, v době eventuelního obležení však i jako součást obrany hradu. Ochoz byl přístupný z přístěnků po obou stranách západní empory, určené pro královskou rodinu. Vně je ochoz otevřen prostými hrotitými dvoudílnými a třídílnými okny, dovnitř kaple pak štíhlými okny s charakteristickou kružbou. V síle severní zdi je umístěna sakristie, v jihozápadním rohu šnekovité schodiště na emporu. Pro vyzrálost některých stavebních článků, jež nemá u nás v sedmdesátých letech obdoby, předpokládá se někdy, že kaple byla k paláci přistavěna až v osmdesátých letech v počátcích vlády Václava II. Pravděpodobnější však patrně je, že i výstavba kaple spadá ještě do doby Přemyslovy.

Rozvrácené politické i hospodářské poměry prvních let po návratu Václava II. do země nebyly jistě příhodným klimatem pro budování reprezentačního sídla. Hrad však již toto své poslání musel v osmdesátých letech plnit, jestliže tu král pobýval a vykonával své panovnické úkoly. Zvláštností Bezdězu je stejné disposiční řešení všech čtyř budov horního a dolního hradu. Plochostropé přízemí a snížené druhé patro sloužilo pro ubytování čeledě a jako zásobní sklady, obytným účelům panstva bylo určeno první patro. V něm byl uprostřed každého traktu vždy umístěn vstupní sál zaklenutý dvěma poli křížové žebrové klenby, na nějž navazovala po jedné straně křížově zaklenutá komnata s krbem, po druhé straně místnost s dřevěným roubeným obložením valeně zaklenutým. Pouze v královském paláci byla tato sestava ještě rozšířena o místnosti další - do celkového počtu sedmi, z nichž západní dvě oddělené místnosti pod věží se od ostatních prostorů hradu liší užitím jednodušších pětibokých žeber. Místnosti byly osvětlovány velkými hrotitými okny s kružbami s otevřenými pětilisty. Pouze místnosti s dřevěnou valenou klenbou měly po dvou menších oknech vedle sebe s třetím okénkem uprostřed nad nimi. Podkrovní patra byla osvětlována dvojicemi menších sdružených okének. Před patrem královského paláce se táhla dřevěná pavlač, lícující s vystouplou kaplí a krytá pultovou střechou. Na pavlač se vstupovalo schody pod velkou věží a panovník po ní též přicházel ze svých komnat přímo na emporu hradní kaple.

Osud královského hradu
Velkoryse budovaný honosný hrad se nedočkal osudu, který mu král určil. Přemyslův mocenský rozmach byl přerván bitvou na Moravském poli v srpnu roku 1278, v níž Přemysl Otakar II. nejen podlehl svému protivníkovi Rudolfu Habsburskému, ale přišel i o život. Hrad, který měl být důstojným místem občasného pobytu českých panovníků, stal se brzy poté vězením Přemyslova syna Václava. Nehodný poručník Ota Braniborský unesl tajně v noci v únoru 1279 sedmiletého kralevice i jeho matku z Pražského hradu na Bezděz. Skutečnost, že Ota si vybral právě Bezděz jako dostatečně bezpečný a nedobytný hrad pro nucený pobyt svých rukojmí, dosvědčuje nám rovněž, že Bezděz, byl v době Přemyslovy smrti již v podstatě dobudován.

Královně Kunhutě se podařilo zanedlouho lstí hrad opustit a z moci Otovy uprchnout, mladý Václav však zůstal vězněm na Bezdězi. V obecné známosti je tato epizoda z historie Bezdězu díky sugestivní romantické básni Svatopluka Čecha. Na podzim téhož roku odvezl si Ota Braniborský Václava do své braniborské Spandavy. Teprve za výkupné 15 000 hřiven stříbra a při ponechání si v zástavě na další vydírané peníze několika hradů včetně Bezdězu navrátil Ota v roce 1283 nastávajícího krále Václava II. zpět do vlasti a zakrátko mu vydal i Bezděz.

Za Václava II. byla věnována hradu Bezdězu i bezdězskému panství péče v intencích Přemyslových, ale již na sklonku Václavovy vlády získal za vícerou pomoc králi nejprve kuřivodskou a houseckou část bezdězského velkostatku a posléze i samotný Bezděz do zástavního držení Hynek Berka z Dubé. Za něho bylo se souhlasem krále v roce 1304 započato s přenesením městských práv Bezdězu na nově založený Nový Bezděz, již od počátku nazývaný Bělou, jež bylo završeno v roce 1337 privilegiem Hynkova stejnojmenného syna.

Hned po dosednutí na trůn snažil se Karel IV. pro posílení centrální moci vykoupit zastavené královské majetky. Do přímé panovníkovy správy se opět v roce 1348 dostal i Bezděz. Ve svém Majestátu Karel ustanovil, že napříště Bezděz a některé další významné hrady nesmějí být již nikdy zastavovány. Karel sám zde vícekráte pobýval, též aby osobně dohlížel na zakladatelské rybnikářské dílo bezdězského purkrabího Oldřicha Tisty z Libštejna, jenž v roce 1366 založil u Doks Velký rybník, dnešní Máchovo jezero.

Karlovo ustanovení o nezastavitelnosti Bezdězu nebylo příliš dlouho respektováno. Již v roce 1398, dvacet let po Karlově smrti, dal jeho syn Václav IV. Bezděz do zástavy svému bratranci a stoupenci moravskému markraběti Prokopovi. Václavův bratr Zikmund za vnitropolitických rozbrojů v roce 1402 hrad oblehl, ale na jeho dobývání si netroufl. Prokopa vylákal lstí a jako zajatce odvezl do Bratislavy.

Trvale v zástavním držení
Na počátku husitských válek zastavil král Zikmund Bezděz sobě a katolické straně oddanému Janovi z Michalovic. Od roku 1419 se již královský hrad nedostal do přímé správy panovníkovy. Na svou dobu nedobytný Bezděz, posílený tehdy, ne-li již dříve, ještě o předsunuté opevnění na Malém Bezdězu, stal se útočištěm katolických pánů, vyšehradských kanovníků, cisterciáků z hradišťského kláštera. Z Prahy sem byly převezeny nejen chrámové poklady, ale i dvorské desky. Husitská vojska v následujících letech obsadila většinu okolních hradů a měst, ale o dobývání Bezdězu se husité ani nepokusili.

Na rozdíl od prvého držitele bezdězského panství z rodu Michaloviců, účinně husitům vzdorujícího, byl poslední z tohoto rodu Jindřich oddaným stoupencem Jiřího z Poděbrad a v boj i za „husitského krále“ podlehl zraněním utrpěným roku 1468 v bitvě u Turnova, když jako královský vojevůdce vítězně čelil vpádu lužického vojska, uskutečňujícího papežskou klatbu.

I v dalších desetiletích se střídaly v zástavním držení Bezdězu přední osobnosti politického a kulturního života, jako byli Tovačovští z Cimburka nebo nejvyšší purkrabí Jan z Janovic. Za pánů z Janovic, zavádějících tehdy se šířící výnosnější hospodaření ve vlastní režii, byla v okolí Bezdězu zdokonalována a rozšiřována rybniční soustava. V zájmu uspokojení nároků dvou dědiček Jana Spetle z Janovic bylo v roce 1553 bezdězské panství trvale rozděleno na dvě - bezdězské s městečkem Doksy a bělské.

Bezděz ve vlastnictví šlechty
Když se Rudolf II. roku 1588 na doporučení zemského sněmu rozhodl zástavu zrušit a Bezděz za 22 000 kop grošů odprodat, získal Jan z Vartemberka Bezděz do dědičného vlastnictví a to i s jedenácti stále ještě k Bezdězu patřícími many. Sňatkem s vdovou po Janovi z Vartemberka Barborou stal se posledním předbělohorským pánem na Bezdězu Václav Berka z Dubé a z Lipé. Václav Berka patřil v roce 1618 k vůdcům stavovského povstání, byl zvolen jedním z 30 direktorů povolaných ke správě země a za vlády Fridricha Falckého zastával úřad nejvyššího sudího. Po bělohorské bitvě Václav Berka ve správné předtuše msty vítězů uprchl hned se "zimním králem" Fridrichem z Čech a v nepřítomnosti byl odsouzen ke smrti a ke ztrátě všech statků.

V této době byl hrad Bezděz poprvé ve své historii dobyt. Obránci hradu však nebyli již královští manové nebo panská čeleď, nýbrž okolní poddaní, kteří se na opuštěný hrad přišli ukrýt se skromným majetkem před žoldnéři bělohorského vítěze Maxmiliána Bavorského. Po krátkém obléhání nezkušení obránci přesile lépe vyzbrojených a zkušených žoldnéřů podlehli, hrad byl dobyt a vypálen.

Berkova zkonfiskovaná panství získal v roce 1622 Albrecht z Valdštejna, jenž je učinil částí svého systematicky budovaného frýdlantského knížectví. Přes značné poškození hradu rozhodl se Valdštejn přebudovat Bezděz v moderní pevnost, která by chránila jihozápadní hranici jeho téměř nezávislých držav. Jeho stavitelé zahájili přípravné práce, jejichž pozůstatkem jsou dosud zachované trojúhelníkové bastiony na severní hradební zdi a čtyřhranný bastion na východním okraji hradu. Současně však přivedl na hrad augustiniány, aby tam zbudovali klášter. Po několik let byly souběžně připravovány oba záměry, od dalších opevňovacích prací Valdštejn upustil až v roce 1628.

Bezděz klášterem
V letech 1624 a 1627 zabezpečil Valdštejn augustiniány nadacemi, po bitvě u Desavy založil v kapli oltář sv. Marka, u něhož měli mniši každou sobotu sloužit zpívanou mši, jelikož k vítězné bitvě došlo v sobotu. V den sv. Marka, jehož svátek na den bitvy připadl, měla se každoročně konat na Bezděz procesí. V roce 1633 po devíti letech pobytu na Bezdězu byli čtyři řeholníci posláni Valdštejnem do obnoveného kláštera v Bělé a Valdštejn se jal plnit slib učiněný před bitvou u Liitzenu v roce 1632, totiž založení kláštera ke cti Panny Marie Monserratské, jejíž úcta se v té době začala šířit i ve střední Evropě díky Benediktu Pennalosovi de Mondragone. Tento benediktin přišel k vídeňskému dvoru se španělskou infantkou Marií Annou, zasnoubenou Ferdinandu III. a přivezl tři kopie starobylé monserratské sošky. Valdštejn s Pennalosou projednal výstavbu bezdězského kláštera s velkorysostí sobě vlastní. V obci pod hradem měl být za 200 000 zlatých postaven chrám, čtyřkřídlý klášter k chrámu přiléhající měl sloužit mnichům a poustevníkům, z nichž však dvanáct mělo být po vzoru Monserratu rozptýleno v eremitážích po Velkém a Malém Bezdězu. Pennalosa se již přestěhoval na Bezděz a bylo započato s navážením stavebního materiálu. Velkolepé plány byly však v únoru 1634 přerušeny Valdštejnovým zavražděním a následující konfiskací jeho majetku.

Záměr zbudovat bezdězský klášter se však posléze, byť ve značně redukované podobě, uskutečnil. Pennalosa se stal v roce 1635 opatem obnoveného emauzského kláštera v Praze, jemuž císař Ferdinand Bezděz při rozdělování statků konfiskovaného frýdlantského vévodství daroval. Trvající nejistoty Třicetileté války neumožňovaly však Pennalosovi bezdězskému klášteru se věnovat a tak po sedm let pobýval na opuštěném hradě pouze jeden poustevník. V roce 1642 se na Bezdězu usadili Švédové a učinili z něj základnu pro své pustošivé nájezdy do širokého okolí. Před svým odchodem žoldnéři v závěru Třicetileté války Bezděz znovu vypálili.

Teprve v šedesátých letech 17. století započal třetí emauzský opat Antonio Sottomayor s opravami hradu pro klášterní účely. V purkrabském paláci byl v patře zřízen velký a malý refektář, podkrovní patro bylo přestavěno na cely řeholníků, v královském paláci byl upraven byt pro převora a pokoje pro vzácné hosty, zdí byla nahrazena dřívější dřevěná konstrukce pavlače před bývalým královským palácem, královský a purkrabský palác byly v patře spojeny krytou chodbou. Hradní kaple byla nově zasvěcena Panně Marii a v roce 1666 byla slavnostně přivezena z Emauz do kostela sv. Jiljí v Bezdězu třetí z kopií Panny Marie Monserratské.

Z obce na hrad ji ve velkém procesí nesli hejtmani bezdězský, dokský, bělský a housecký. Umístěna byla na hlavním oltáři hradní kaple, kde nahradila starší, patrně pozdně gotické, Klanění tří králů.

Zpočátku byli na Bezdězu ponecháni pouze dva řeholníci. Pověst o zázračných účincích bezdězské Panny Marie se však rychle šířila, na Bezděz přicházelo stále více poutníků, pročež počet mnichů byl zvýšen na osm. Účastníkům poutí byla kaple malá, takže mše se musely odbývat na prostranství před kaplí, kde byl při štítové stěně purkrabství zbudován další oltář s freskou na zdi.

V roce 1679 odprodal emauzský opat bezdězský statek za 42 000 zlatých k dokskému panství, klášter si ponechal jen vlastní hrad. Krátce nato přešlo dokské panství z Heissensteinů na Valdštejny. V roce 1686 dala Anna Valdštejnová při cestě na hrad postavit 15 kapliček křížové cesty, jejíž vyobrazení byla pak v průběhu dalších dvou století několikrát opravována a obnovována.

Počet návštěvníků bezdězské Panny Marie Monserratské se stále zvyšoval. Například v r. 1740 se zúčastnilo 2 900 mší již přes 40 000 poutníků, z nichž mnozí, ať bohatí či chudí, přinášeli klášteru svým možnostem přiměřené dary. Bezdězští benediktini za ně postupně pořídili pět oltářů v kapli, varhany, zvony do věžičky nad kaplí, na prostranství před kaplí zvonici se dvěma dalšími zvony, přístřeší na nádvoří pro poutníky pro případ nepohody, budku pro prodej občerstvení atd. Na plošině před hradem udržovali dřevěný stroj s velkým kolem, jímž se už od dob Albrechta z Valdštejna vytahovaly dřevěným žlabem od paty hory nejrůznější potřeby.

Nashromážděné peníze i cenné dary z drahých kovů padly za oběť pruským vojákům, kteří za války v roce 1778 hrad obsadili. Zpustošení Bezdězu pruskou posádkou bylo již jakousi předzvěstí konce kláštera.

O několik let později, v roce 1785, byl s mnoha dalšími i bezdězský klášter císařem Josefem II. zrušen. Klášterní zařízení bylo částečně odvezeno do Emauz, částečně předáno do okolních kostelů, do Doks byla přenesena i soška Panny Marie Monserratské. Zbytek byl rozprodán v dražbě.

Bezděz hradní zříceninou
Pověsti o ukrytých pokladech mnichů, které nadále mezi okolním obyvatelstvem kolovaly, přiváděly na hrad hledače pokladů, jejichž kutání v opuštěném hradu urychlilo chátrání někdejšího velkolepého královského sídla. Tato zlatokopecká horečka se později stala inspirací ke Smetanově opeře Tajemství na libreto Elišky Krásnohorské.

Právě v době, kdy Bezděz zcela zpustl a proměnil se ve zříceninu, šířil se v uměnímilovné části společnosti romantismus, navracející se s obdivem k památkám zašlé národní slávy a libující si v malebných hradních ruinách. S tímto myšlenkovým proudem souvisí i trvalé spojení Bezdězu se jménem jednoho z našich největších básníků - K. H. Máchy, který si hned od své první návštěvy v roce 1832 Bezděz zvláště oblíbil. Na Bezdězu a v jeho okolí načerpal též inspiraci ke svým drobným prózám Večer na Bezdězi, Rozbroj světů, k Pouti krkonošské i ke svému vrcholnému básnickému dílu - Máji.

Stoupající návštěvnost obdivovatelů Bezdězu přiměla Valdštejny, do jejichž majetku se hrad počátkem 19. století opět dostal, k provedení některých zabezpečovacích a obnovovacích prací. Zásluhu na tom měli i někteří z Máchových dokských přátel, především František Marterer, Máchův spolužák z právnických studií a pozdější sekretář hraběte Valdštejna, i jeho otec Vojtěch Marterer, lékař hraběcí rodiny.

V roce 1844 došlo k obnově střech, k restaurování velké věže, ke zbudování vnitřního točitého schodiště, zřízení nového vnějšího přístupu k věži a k pseudogotické úpravě nejvyššího věžního podlaží v tzv. rytířský sál. Další opravy se prováděly v roce 1872 a v posledním desetiletí před 1. světovou válkou. Vcelku záslužné opravy byly však poplatny své době a nevyhnuly se některým nežádoucím zásahům.

Kromě mariánských poutí tradičně přežívajících i po zrušení kláštera a kromě množících se návštěvníků, přicházejících obdivovat zříceninu gotického hradu, stal se Bezděz v roce 1868 i dějištěm významné poutě politické. 21. června se sešlo jako na jednom z prvních táborů lidu na úpatí Bezdězu asi 13 000 Čechů i Němců z několika sousedních okresů k protestu proti vládnímu odmítání českých státoprávních požadavků a k manifestaci za rozšíření demokratických svobod a rovnoprávnost obou národů.

V opravách a úpravách hradu pokračovalo se i v meziválečném období, nejprve Valdštejny za podpory Památkového úřadu, od roku 1932 Klubem českých turistů.

Po 2. světové válce byl hrad po několik let nepřístupný pro utajení budovaného vojenského letiště a cvičení ve vojenském prostoru v dohledu z Bezdězu. Po jeho znovuzpřístupnění bylo opět započato s opravami. V roce 1978 byl Bezděz vyhlášen národní kulturní památkou a tím bylo umožněno rekonstrukční záměry již dříve prosazované realizovat, aniž však bylo dosaženo optimálních výsledků. V současné době byla již zahájena další fáze rekonstrukce, která by měla hrad uvést do stavu, jaký si tato vynikající kulturní památka zasluhuje.