|
 |
 |
 |
|
 |
 |
 | |  | |  |
|
|
 |
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Obec Dřevčice leží severovýchodním směrem od Prahy, na okrese Praha - východ. Poprvé se připomíná v písemných pramenech roku 1052 jako „villa Dreucici“, kdy patřila do majetku kostela ve Staré Boleslavi, jenž ji získal donací knížete Břetislava. Další zprávy pak umlkají až do roku 1332, kdy se připomíná jakýsi „Bartho Kokot in Drzewczicz“. Z tohoto zápisu však nemůžeme prakticky nic vyvozovat; z dalšího textu plyne, že onen Bárta věnoval nám blíže neznámý majetek v Dřevčicích, kde samozřejmě mohl držet cokoliv. Již následující zmínky jsou však závažnější. Roku 1364 dlel v Dřevčicích Jan, biskup litomyšlský, který tu řídil záležitosti desátků svého města Svitavy. Vzniklé písemnosti byly pak datovány „in Drziebschicz“. Podobně tu pak pobýval roku 1374. Znamená to tolik, že Dřevčice získal do svého majetku litomyšlský biskup, avšak nedržel je dlouho, neboť někdy v letech 1374 - 1375 je postoupil dalšímu majiteli. V listině z 21. prosince 1375, týkající se Jana staršího z Meziříčí, totiž vystupuje také Jindřich řečený z Dřevčic, připomínaný dále k roku 1379. S největší pravděpodobností je totožný s Jindřichem z Mírova, který prodal roku 1382 statek Dřevčice s příslušenstvím, jmenovitě opevnění a vsi Dřevčice a Popovice se všemi právy a příslušenstvím, olomouckému biskupu Petrovi. Prodej potvrdil 11. října 1382 panovník Václav IV. O prodeji se nám zachoval ještě další zápis z téhož roku, v němž se praví, že „Henricus de Biela“ prodává olomouckému biskupství v Dřevčicích opevnění se všemi dvory a v Popovicích vše, co tam drží, za 2 081 kop pražských grošů. O prodeji však existuje ještě další zápis, v němž vystupuje prodávající jako „Henricus de Biela dictus de Roznowa“, který opět prodává olomouckému biskupství svoje dědictví v Dřevčicích, opevnění s poddanskými dvory všemi a v Popovicích vše, co drží. Z těchto listin tedy plyne, že jakýsi Jindřich, píšící se po Mírově, Bělé a Rožnově, o němž někteří autoři tvrdí, že byl nevlastním synem olomouckého biskupa, držel Dřevčice s opevněním (tvrzí či hradem), poddanskými dvory a dalším příslušenstvím v Popovicích, což vše roku 1382 prodal olomouckému biskupství. Biskupství tak ke svému majetku připojilo také uzemní zisky v Čechách. Záhy však o ně bylo téměř připraveno. Koncem 80. let 14. století obsadili Dřevčice nepřátelé olomouckého biskupa Mikuláše, jmenovitě Aleš z Cimburka, který roku 1392 dokonce převedl na ves „de Boemia de Drzewycze“ věno své manželky Anežky ve výši 250 kop pražských grošů, zapsané dosud na Lhánicích. Zanedlouho poté však ves i se sídlem připadla zpět olomouckému biskupství. Z příkazu krále byl statek Dřevčice („sessione Drzewczicz“) v dubnu 1396 předán jeho právoplatnému držiteli, biskupu Mikulášovi. Sám Václav IV. poté potvrdil Mikulášovi držení opevnění v Dřevčicích se vsí tamtéž a se vsí Popovice. Olomoučtí biskupové pak drželi Dřevčice několik let bez přerušení; roku 1398 byl na tvrzi purkrabí jakýsi Hejman, který tehdy vystupoval jako prostředník v záležitosti pohledávek Jaška z Klatov. Někdy okolo roku 1406 však byly Dřevčice zastaveny Beneši Choustníkovi, neboť roku 1413 tehdejší biskup olomoucký Konrád z Vechty potvrdil, že naleznuv po svém příchodu do Olomouce stav biskupského majetku žalostný, statky zkažené a opuštěné, zplundrované, ale především statek Dřevčice byl v zástavě paní Marie, manželky někdy Beneše Choustníka, ve výši 320 kop grošů, kterážto suma byla nakonec vyplacena a statek získán zpět. Ihned poté však byl opět zastaven „pro polepšení biskupství“ se souhlasem administrátora olomouckého biskupství a antiochejského patriarchy Václava vratislavskému hejtmanovi Jankovi z Chotěmic. Janek však nezískal Dřevčice zadarmo; sám přiznal listinou z roku 1412, že patriarchovi Václavovi zaplatil za přímluvu 320 kop grošů, dále vynaložil sám 60 kop na „oprawu tež twrze a ginych potrzebnych staweni przy tez twrzy a dworu“, takže výše zástavní sumy se zvedla i se započtením vlastní zástavní sumy 300 kop grošů na celkových 680 kop grošů. To také bylo potvrzeno v již zmiňované listině patriarchy Václava, který též uvedl, že oněch 60 kop grošů stavebních nákladů bylo určeno „... na oprawu twrze przyko, a ginych potrzebnych staweni…“. Další zprávy o Dřevčicích jsou poněkud skoupější. Lze z nich však usuzovat, že během husitských válek byly uzurpovány, neboť roku 1421 se připomíná „Pessik de Drzewczicz“ a roku 1422 vystupuje jako správce věna Kateřiny, měšťanky Velkého Města pražského, pojištěného na dvoře a vsi v Dobrošovicích, Frycek z Vyšehořovic seděním na Dřevčicích. Legálně však byly stále v zástavě Janka z Chotěmic až do roku 1437. V tomto roce získal Dřevčice Jetřich Tluksa z Vrábí, neboť Jankovi zapůjčil 700 kop grošů, za což získal uvedeného roku právo držet tvrz Dřevčice s příslušenstvím na dobu čtyř let, po jejichž uplynutí mu měl Janek vyplatit stejnou sumu a 40 kop grošů navíc za stavební náklady. To tedy znamenalo, že tvrz a dvůr za předchozích událostí (a pravděpodobně za husitského hnutí) opět utrpěly, přičemž nebyly příliš udržovány. O tom, že se na tvrzi po roce 1437 nějaké stavební úpravy konaly, svědčí litina z roku 1444, v níž olomoucký biskup Pavel z Miličína vyznává, že jeho předchůdci zastavili Dřevčice Jankovi za 680 kop grošů a poté Jindřichovi Tluksovi. Přitom „svrchupsaná tvrz a dvůr pro neopravování velmi jest na stavení sešla a opuštěna a den ode dne schází a strach byť dokonce nezhynula. Leč bude opravena neb jse jest právě na dvé zeď okolní i na tvrzi velmi škodlivě rozpadla. Protož chtíce toho polepšiti a aby ta tvrz již zmiňovaná s dvorem mohla býti opravena…“, se souhlasem olomoucké kapituly k uvedeným 680 kopám grošů „vzali jsme 100 kop grošů hotových nyní nám daných od Jetřicha“, které byly použity na vyplacení jiné zástavy biskupství. A protože Jetřich sám měl vynaložit na opravu tvrze a dvora dalších 70 kop grošů, zapsal nyní biskup Jetřichovi a po jeho smrti jeho synu Janovi dřevčický statek ve výši 850 kop grošů. Text vlastní zástavy je součástí další listiny, v níž se však neuvádí dřevčické sídlo jako tvrz, ale přímo jako hrad. Fakt, že Jetřich Tluksa skutečně začal provádět opravy a na své zástavě hospodařil, dosvědčuje listina z 8. května 1447, v níž Jindřich Berka z Dubé a na Jiřicích a další pánové potvrzují Jetřichovi „na Dřevčicích“ údaje o jeho výlohách při výstavbě nového rybníka ve vsi, což dosvědčili také roku 1450. Veškeré náklady byly samozřejmě započítávány do výše zástavy, pročež olomoucký biskup Jan zastavil dne 3. prosince 1453 Jetřichovi Tluksovi z Vrábí a jeho synu Janovi ves Dřevčice a stejnojmenné panství za sumu 930 kop grošů. Ještě téhož dne však vydal biskup Jan další listinu, tentokráte ve prospěch Diviše, Jana staršího a Jana mladšího Tluksy z Vrábí, kterou jim zastavil tvrz Dřevčice a dvůr se zbožím za 930 kop grošů do tří jejich životů, neboť stejného dne vydali tito tři Tluksové potvrzení, že ustanovení listiny i se všemi podmínkami budou plnit. Dne 22. prosince pak potvrdili biskupovi Janovi převzetí dřevčického zboží. Ještě dne 3. prosince však Vaněk Tluksa a jeho syn Jan z Vrábí vyznali, že jejich bratr a strýc Jetřich jako držitel tvrze Dřevčice odkoupil od jejich zboží ve Vrábí stráň k rozšíření nového rybníka Klenovce (připomínaného již v listině z 8. května 1450) a že k rybníku nemají žádné právo, avšak pod hrází si mohou postavit mlýn o jednom složení. Z uvedených listin a zápisů plyne několik závažných zjištění. Všechny dokumentují, že Jetřich se svým synem prováděli na tvrzi i dvoře stavební úpravy a dbali na hospodářský růst zástavy, což se projevilo především na výši zástavní sumy. Rok 1453 byl pro dějiny Dřevčic určitým mezníkem, pro nedostatek jasnějších písemných pramenů však ovšem ne dosti dobře vysvětlitelným. Jasné je to, že z neznámých důvodů přijali dřevčickou zástavu jiní tři příslušníci rozvětveného rodu Vrábských, z nichž Diviš byl synem Jetřicha, předchozího držitele tvrze. Potvrzuje to také zápis z roku 1465, v němž stojí, že „Drzewczicz municio prope Pragam inscripta duobus consaguinei Johanni et Johanni Wrabssczy nuncupatis ad vitas eorum dumtaxat“, tedy „Tvrz Dřevčice u Prahy drží v zástavě Jan a Jan Vrábští do svých životů“. Ovšem již roku 1469 král Jiří Poděbradský obnovil na žádost Jitky z Holovous, tety Václava, Alše, Hynka, Jana, Haška, Žofky a Jitky, sirotků po Janovi z Vrábí (zřejmě totožným s jedním z předchozích dvou Janů), jejich ztracený zástavní list na roční plat 10 kop 38 grošů od pěti poddaných ve vsi Dřevčice, který drželi po svém otci, což pak potvrdil roku 1472 také král Vladislav Jagellonský s dodatkem, že zastavené platy mohou být vyplaceny až po smrti Václava a Alše. To ovšem znamená, že biskupská zástava neobsahovala celou ves; jedna její část, totiž pět poddaných, patřilo ke komornímu majetku a zastavovat je mohl pouze panovník. Tato skutečnost se ještě projeví v dalších dějinách tvrze a statku. Je tedy těžké přesně říci, co se vlastně vše stalo se zástavou po roce 1453, jaké přesuny nastaly v majetkoprávní oblasti. Faktem zůstává, že roku 1477 se připomínají bratři „Alexius, Ignatius et Joannes de Wrabie in Drzewsczicz“. Roku 1478 pak Václav z Vrábí na Dřevčicích vystupuje jako rukojmí Lukeše ze Dvorů a jeho manželky Marty na úpisu ze šedesáti kop grošů. Zdá se, že v držení Dřevčic pak zůstal samotný Václav, neboť roku 1492 král Vladislav Jagellonský potvrdil podle zprávy Jana Tluksy z Vrábí, královského prokurátora, že protonotář královské kanceláře Jan z Tedražic zřídil pod Cvrčovicemi rybník, jímž zatopil část pozemků dřevčické fary, a to se souhlasem držitele Dřevčic Václava z Vrábí, jemuž za to postoupil jiný pozemek. Roku 1499 purkmistr a rada města Brna vidimovali na žádost olomouckého biskupa Stanislava Thurza inzerovanou listinu z 22. prosince 1453, jíž strýcové Diviš, Jan starší a Jan mladší slibují dodržení podmínek inzerované listiny ze 3. prosince 1453, kterou jim biskup Jan zastavil na dobu tří životů tvrz a dvůr Dřevčice v sumě 930 kop grošů. Stalo se tak pravděpodobně proto, že dosavadní držitel Dřevčic Václav zřejmě zemřel, neboť roku 1500 biskup Stanislav zapsal - s povolením děkana Konráda a kapituly - Hynkovi z Vrábí tvrz Dřevčice s příslušenstvím v 930 kopách grošů tak, jak byla kdysi zapsána biskupem Janem zvláštní listinou Divišovi, synovi Jetřicha, Janovi řeč. Vrábský a Janovi Tluksovi, strýcům z Vrábí. Nato pak samotný Hynek téhož dne, tj. 29. června 1500, potvrdil, že převzal do zástavy dřevčický statek a zavázal se, že jej bude řádně spravovat. Poté, roku 1503, olomoucký biskup Stanislav učinil Hynkovi zvláštní ústupek, že ani on ani kapitula nebudou za jeho života vyplácet tvrz a dvůr Dřevčice, jak si to vyhradil listem z 29. června 1500. Po Stanislavově smrti však ustanovení listiny pozbudou platnosti a budoucí biskup a kapitula pak ovšem mohou chtít statek opět vyplatit. Hynek však zůstával v držení tvrze i nadále. Roku 1508 se psal jako hejtman kouřimského kraje „.....a na Dřevčicích“. Koncem druhého desetiletí 16. století se několikrát vyskytuje v pramenech paní „Katherzina z Roztok a Kinssteyna“, píšící se také „na Drzewcziczích“. Je samozřejmé, že v Dřevčicích nedržela Hynkovu zástavu, tedy tvrz a dvůr s příslušenstvím; spíše se zdá pravděpodobné, že jí patřila nějaká menší část vsi, snad oněch pět poddaných patřících ke komornímu majetku, o nichž byla zmínka roku 1469, resp. 1472. Kateřinin predikát tedy vyjadřoval pouze majetnický vztah. Samotný Hynek se po Dřevčicích píše opět roku 1520, kdy byl ke komornímu soudu zaslán půhon od „pana Hynka drzewcziczkeho“. Roku 1523 pak obeslala Anna Miránková k soudu „Hynka wrabského z wrabi na drzewcziczich a Jana wrabskeho z wrabi“, jeho syna, a roku 1524 pak pohání Jan z Chlumu mezi jinými také Hynka Tluksu z Vrábí a na Dřevčicích z dluhu 50 kop grošů. Rok 1524 však byl pro Hynka důležitý proto, že olomoucký biskup Stanislav na jeho žádost a se souhlasem kapituly přenechal zástavní právo na tvrz a statek Dřevčice také jeho synu Janovi a na tvrz připsal Janův „život“. Vlastní převedení zástavy z Hynka na Jana se pak stalo roku 1529. Jak dlouho Hynek ještě žil, nevíme. Je známo to, že ještě roku 1530 pohnal „Adam Tluxa z Wrabi na Strzibrzinie Stateczneho Hynka Tluxu z Wrabii na Drzewcziczych“ a nedlouho poté „Hynek z wrabi a na Drzewcziczych Matiege prediela miesstienina noweho Miesta prazskeho“ a „Jana Wopiczy z Trzebska miesstienina Stareho Miesta prazskeho“. To jsou také dosud známé poslední zmínky o Hynkovi. Roku 1536 byl proveden půhon již na „Jana Wrabskeho z wrabi a na drzewcziczich“. Samotný Jan se pravděpodobně již v průběhu třicátých let snažil o zajištění dřevčické zástavy svým synům Hynkovi a Karlovi. Vysvítá to z dopisu krále Ferdinanda I. z března 1537, kterým se přimlouvá u olomouckého biskupa Stanislava, aby byla zástava Dřevčic prodloužena i na Janovy syny. Z dalšího Ferdinandova listu Stanislavovi, datovaného do června 1537, se dokonce dozvídáme, že Jan se pokoušel zástavu vykoupit. Stanislavovi odpovědi neznáme, byly však pravděpodobně zamítavé a Jan držel Dřevčice dále jako zástavu. Po dalších téměř deset let o Janovi ani o jeho synech prakticky nic nevíme mimo několika nedůležitých zpráv. Vše se však změnilo roku 1547, roku povstání části českých stavů a měst proti panovníkovi Ferdinandovi I. Tehdy se Jan dostal do popředí dějin a stal se dokonce jedním ze zástupců českých stavů; jako takový např. odpovídal někdy před 22. dubnem 1547 společně s dalšími na Ferdinandovi výtky a dále je připomínán několikrát v průběhu jednání. Je tedy samozřejmé, že po porážce povstání svoji aktivní účast v něm náležitě odpykal. Nebyl sice potrestán na hrdle, avšak vrábský statek byl prohlášen za manský i se vším příslušenstvím a on musel slíbit za sebe i své potomky poslušnost, neboť v případě vzpoury mu mohl být okamžitě zkonfiskován majetek. Dřevčický statek byl olomouckým manstvím, takže na něj se žádné potrestání nevztahovalo, ovšem Jan musel uznat své těžké provinění a jako trest mu bylo vyměřeno domácí vězení, pokuta 500 kop grošů, propadnutí svého majetku v léno a manská služba se dvěma koňmi. Jedním z drobnějších trestů, vyměřených Janovi, bylo toto: „Cžtwrte geho mi1ostti krlowsko na wssech swych statczych, kterž pod Leno a manstwy vwozugi magi swobodnie pozustaweny byti a nelezieti wsseczky lowy a hony wsselyigake zwierzi a ya mogi diediczowe ani budaucdzy mogi, gich vziwatii a wto Geho kralowsko milostti wkracziovati nemám a moczy nebudem“. Janovi však bylo zřejmě záhy alespoň částečně prominuto a na jeho prohřešek zapomenuto, ještě téhož roku, tj. 1547, vyslal císař Ferdinand I. k některým jihočeským městům „komisaře naše věrné milé“, mezi nimi též Jana Vrábského z Vrábí. Nicméně jeho potrestáním nastala velice zajímavá a do jisté míry i kuriózní situace, protože nyní držel Jan část majetku jako manství císařské a část jako manství biskupství olomouckého. Po Janovi nastoupili v držabu obou manství jeho synové Hynek a Karel, čímž začal další, velice dramatický úsek dějin dřevčického statku a tvrze. Roku 1553 oznámil olomoucký biskup Marek, že oba dva Janovi synové, kteří drží v manství dřevčický statek, jsou ještě neplnoletí. Z téhož roku pak pochází listina Hynka, který prostřednictvím ní přiznával, že na svoji žádost dostal od biskupa Marka léno Dřevčice do své zástavy. To však bylo vše, co stačil pro své dva syny udělat. Roku 1554 zemřel a byl pochován v dřevčickém kostele. Jeho smrtí se celá situace zřejmě zkomplikovala. Můžeme předpokládat, že Janovi synové ještě nedostali lenní list na dřevčický statek, čehož chtěli využít další zájemci o toto zboží. Již 18. dubna 1555 požádal olomouckého biskupa Marka Khuena Valentin Sauerman z Jelče, aby mu byl propuštěn nebo prodán manský statek Dřevčice, uprázdněný smrtí Vrábského (tedy Jana). Den poté - 19. dubna - psal biskupovi arcikníže Ferdinand a přimlouval se za Sauermana s tím, že prý opraví rozpadlé budovy a 5. května se ve stejné záležitosti připojil s přímluvou také arcijáhen Martin Schmolzer. Biskup Marek Khuen pravděpodobně mezitím odpověděl Sauermanovi záporně, protože ten mu psal opět 30. května, že se za něho přimlouvá také vratislavský biskup. Celá záležitost pravděpodobně záhy poté skončila, avšak ještě v říjnu 1556 se arcikníže Ferdinand opět přimlouval za Valentinovu žádost. To je také dosud poslední známá zpráva o „kandidatuře“ Valentina Sauermana. Sauermanově žádosti tedy Marek Khuen nevyhověl, takže dřevčické zboží bylo zástavně převedeno na Janovy syny Hynka a Karla, lenní list Markův ani slib věrnosti obou bratří však doposud neznáme. Bratři žili v klidu zřejmě až do roku 1562. Tehdy se soudili s hejtmanem sousedního císařského panství Brandýs ohledně lovu zvěře na jejich pozemcích. Záležitost byla brzy vyřízena a její konečné urovnání proběhlo ještě téhož roku. Již následujícího roku 1563 však nastaly Vrábským jiné těžkosti. Olomoucký biskup Marek Khuen jim totiž napsal list v tom smyslu, že jim chce odejmout tvrz a statek Dřevčice, aby se tato zástava, o kterou se nestarají, zcela nerozpadla, a aby církevní majetek neužívali „laici“. Proto zástavu ve stejné výši, tj. 530 kop grošů, zastavuje proboštu litoměřickému a kanovníku olomouckému Vilému Prusínovskému. Vilém jakožto kanovník a osoba církevní má samozřejmě přede všemi zájemci přednost a z Litoměřic bude mít také blízko na dohlížení na správu dřevčického statku. Vilém se proto ihned poté zavázal plnit ustanovení této listiny, totiž držet statek s roční výpovědí a za svého života jej nezastavovat žádné světské osobě. Z těchto dvou zápisů pramení hned několik závažných poznatků. Ze širších souvislostí je zřejmé, že oba vrábští bratři na dřevčické tvrzi v této době pravděpodobně nežili a plně využívali tvrz vrábskou, neboť dřevčická se několikrát připomíná jako poškozená či neudržovaná. Dále víme, že o dřevčickou zástavu se ucházel Vilém Prusínovský a několik dalších zájemců, které však bohužel neznáme jmény, Vilém coby osoba církevní však „má přede všemi právní nárok“. 8. prosince 1563 psal arcikníže Ferdinand Vilémovi Prusínovskému, aby mu podal zprávu o jednáních s biskupem Markem ohledně zástavy Dřevčic. Již 17. prosince pak Ferdinand zakázal bratřím Vrábským kácení stromů v lesích patřících k dřevčickému statku, a předvolal je pro toto provinění k zodpovědnosti. Pravděpodobně někam do této doby spadá blíže nedatovaný list Maxmiliána, který jménem otce - císaře Ferdinanda I. - pohnal ze stížnosti Viléma Prusínovského oba bratry, Hynka i Karla, za „plundrování“ dřevčického statku na pondělí po sv. Dorotě do Prahy, aby přijali výplatu za dřevčické zboží a to odstoupili Vilémovi. Z dalších písemností však plyne, že arciknížata se ve věci dřevčického statku neangažovala jen z titulu svého postavení. Již 20. prosince psal Vilém olomouckému kanovníkovi o nabízené směně arciknížaty vyměnit Dřevčice za jiný statek. K tomu se Vilém odmítl vyjádřit, avšak na takový návrh nemohl přistoupit, neboť Dřevčice měl od biskupa odevzdány on (i když jen na papíře) a statek nutně potřeboval, neboť jeho bratr a sestra byli bez majetku. Svůj list zakončil seznamem požadovaných listin od kapituly pro vedení pře s Vrábskými. 22. prosince se však ozvali také bratři Hynek a Karel. Napsali arciknížeti Maxmiliánovi, že nerozumějí jeho listu o zákazu kácení dřeva a naopak jej prosí, aby jim pomohl zaručit jejich pokojnou držbu dřevčického statku, který patřil již jejich předkům. Dále mu oznamují, že u nich byl Vilém Prusínovský, podle jehož sdělení mají na Dřevčice dorazit komisaři vyslaní olomouckým biskupstvím, aby statek prohlédli. Mezitím povolali dne 6. března 1564 pražští úředníci Viléma na místě biskupa Marka a kapituly před sebe a úřad zemských desek na termín 12. dubna, aby prokázal škody, spáchané údajně Vrábskými. Do hry se však stále více a více vkládali arciknížata a panovník, záhy bylo zřejmé proč. Šlo jim o to získat dřevčický statek a připojit ho k brandýské doméně. Zcela jednoznačně vše potvrdil dopis arciknížeti Ferdinandovi od panovníka, který dostal příkaz jednat s olomouckým biskupem ohledně odstoupení Dřevčic, které se nalézají v brandýském loveckém revíru. 3. října 1565 pak psal arcikníže Ferdinand Jetřichovi z Kunovi, podkomořímu markrabství Moravského, aby jednal s olomouckým biskupem, kterým tehdy již byl Vilém Prusínovský, o možném odstoupení manského statku Dřevčice. Ještě týž den pak Ferdinand psal přímo Vilémovi s prosbou o vyplacení tvrze, dvora a vsi Dřevčice, držené Vrábskými. O totéž mu psal znovu 17. listopadu. Roku 1565 byla současně vedena pře proti oběma Vrábským na Hradě v Zelené světnici. O jejím průběhu a výsledku však zpraveni bohužel nejsme. Ovšem ani Vilém a olomoucká kapitula téhož roku nezaháleli, na první pondělí adventní povolali Hynka i Karla k manskému soudu biskupství na zámek v Kroměříži. Na celé věci se však nic nezměnilo. Proto psal 13. února 1566 Vilém císaři o celé věci rozsáhlý list, v němž uváděl následující fakta: statek Dřevčice, za husitských válek zastavený laikům, drželi posléze děd Hynka a Karla a i oni sami a ti všichni se zavázali reversem, že statek je na 1 rok vypověditelný. Když však ještě biskup Marek Khuen dal roku 1563 výpověď zástavním držitelům, bratři statek nevydali a nedostavili se ani k manskému soudu do Kroměříže. Proto on sám, Vilém, na ně nechal vyhlásit stanné právo, při dalším posudku učiní zvod a dá rozkaz, aby se jeho manští úředníci opět ujali Dřevčic. Císaře žádá především o to, zdali by nemohl dohlédnout, aby se jeho úředníkům nedělo při ohledávání statku žádné příkoří. O tom, že Vilém nehrozil bratrům jen tak, svědčí dva zápisy o učinění zvodu na statek podle stanného práva, datované na „pondělí po smrtné neděli“ a „v sobotu před sv. Kryštofem a Jakubem“. Již 8. května 1566 si však Vilém stěžoval císaři, že Karel Vrábský vyhrožoval jeho manským úředníkům, kteří chtěli ohledat a zabrat dřevčický statek, pročež opět prosí o jejich ochranu.. Maxmilián však odpověděl Vilémovi zcela jinak, než on očekával. Nejprve mu odepsal na jeho list ohledně zvodu a stanného práva s tím, že vše to bylo učiněno proti pořádkům a právu podle svobod Království Českého. Ostatně oba bratři Vrábští o tom již císaři psali se žádostí o ochranu podle práva, neboť stanné právo bylo vyhlášeno v Markrabství a nikoliv v Království, takže Vrábští nemohou být podle zemského práva pohnáni před jiný soud ze země. Panovník jim v tomto případě musí vyjít vstříc a proto je ponechává v držení dřevčického statku. Jeho další list Vilémovi obsahoval pouze nové žádosti ohledně odstoupení Dřevčic. 30. května obdržel císař Maxmilián II. další list od biskupa, kterým mu bylo sděleno, že Vilém pohnal oba zástavní držitele Dřevčic před svůj manský soud na Moravu, avšak protože se tam bratři nedostavili, uvalil na ně stanné právo. V současné době by proto chtěl opět vyslat na statek své manské úředníky. Ovšem ve stejný den, tj. také 30. května, odeslal císař biskupovi další list stran sporu s Vrábskými, že by neměli být proti pořádku a svobodám království potahováni ze země před jiný soud a on je proto nechává při jejich právu na dřevčický statek. Na Vilémův dopis ze 30. května posléze odpověděl, že biskupský manský soud platí pouze pro území Markrabství moravského a proto stanné právo ani zvod nemohou platit, neboť celou spornou záležitost by mohl vyřešit jen soud v Čechách. Vilém odpověděl císaři asi tolik, že s rozhodnutím ve věci půhonu na Moravu nesouhlasí, ale přesto věří, že vše bude v budoucnu vyřešeno. Současně učinil zmínku o tom, že opět slyšel, že císař a arcikníže Ferdinand by vyměnili Dřevčice za jiný statek, proti čemuž by on nebyl. Maxmilián poté napsal Ferdinandovi, že jestliže biskup Vilém požene oba Vrábské před soud v Čechách, bylo by možné snažit se získat jejich statek, ležící nedaleko od komorního panství Brandýs. Biskup Vilém však zřejmě mezitím změnil názor na možnou výměnu Dřevčic. Již 1. července 1566 psal Ferdinandovi, že v současné době není možné dřevčický statek vyměnit za jiné statky a že opět povolal Vrábské před svůj soud do Kroměříže. 10. července pak odpověděl císaři na jeho list z 30. května (o tom, že Vrábští nemají být poháněni na soud ze země) v tom smyslu, že manové, ať již jsou kdekoliv, náleží k jednomu manskému soudu. Současně však napsal, že je ochoten jednat o směnu Dřevčic za jiný statek. To se v celé věci začal více angažovat také císař a 15. července přikázal svým radům na Hradě, aby prověřili všechny údaje ohledně sporu o statek a zaslali mu o celé věci dobrozdání. Další události ohledně sporu o dřevčický statek se odehrály roku 1567. Podle listu Rudolfa z 18. června nejprve Vilém vznesl stížnost a žádost na moravské stavy, aby mu byly nápomocny v jeho při, stavové napsali císaři a on proto nyní svolává všechny účastníky pře do Prahy, kam bude oběma stranám položen rok. O následujících jednáních nejsme bohužel informováni, až 10. června 1568 napsal císař Maxmilián Vilémovi šokující novinky: sami bratři Hynek a Karel dali na něho u zemského soudu zapsat stanné právo a hrozí mu zatykačem! On sám však samozřejmě přikázal svým radům, aby zatykač nedopustili a o všem jej ihned informovali. Následující události, odehrávající se bezprostředně po tomto listě, opět neznáme. Z dalšího materiálu však plyne že nejbouřlivějším obdobím celého sporu byla sedmdesátá léta. Již 17. února 1570 psal Maxmilián arciknížeti Ferdinandovi ohledně dalšího listu Viléma o bratrech Vrábských. Ještě týž den pak napsal biskupu Vilémovi, že obdržel jeho listu s výpisem reversů na statek od jeho (tj. Vilémových) předchůdců. Nyní musí počkat na sdělení od svých komisařů, které vyšle na Dřevčice. Mezitím byla opět oživena otázka výměny statků za jiné komorní majetky. 26. května psal císař nejvyšším moravským úředníkům ve věci přepokládané směny komorního panství Nový Jičín za Dřevčice, aby Novojičinské vyrozuměli a nechali panství prohlédnout. Ještě týž den napsal přímo Karlovi ze Žerotína, aby nechal novojičínské panství odhadnout, neboť je před jednáním s biskupem Vilémem o jeho směnu za Dřevčice. Nový Jičín totiž měl být podle plánů císaře vyměněn za dřevčický statek s dalšími vesnicemi na Pardubicku - Jezbořicemi, Barchovy, Lány na Důlku, Bezděkovem, Opočnem, Opočínkem a jejich přísllušenstvím. O tom jasně hovoří dopis z 9. června 1570, kterým úředníci podali císaři zprávu o vyhotovení urbáře uvedených vsí. Dne 16. června 1570 se však také ozvali oba bratři Vrábští. Odpovídali vlastně na list, který jim byl doručen a v němž pravděpodobně stálo, že císařští komisaři mají prohlédnout blíže nejmenovaný statek (zcela jistě dřevčický), který by měl být připojen k brandýskému panství. Proti tomu se však dovolávají spravedlnosti, neboť již roku 1561 dostali od císaře Ferdinanda I. list pod pečetí, že Dřevčice náleží k biskupství, a totéž mají potvrzeno z roku 1564, takže žádají, aby ve věci připojení Dřevčic k Brandýsu nebyli již více popotahováni. Císařští úředníci však byli na statek přesto vysláni, o čemž svědčí jejich zpráva z 19. června 1570. V ní pak uvádějí mj. toto: „...twrz Drzewczicze pusta, przitom dwur poplužni s sweym stawenim a ohradau, s diedinami, porostlinami wsseliyakymi zahradami a patwisstiemi, przitom dworze gest dila dosti cztwercymi koňmi to gsme przisobie ze piettisycz kop missenskych prozsaczowali w tom polozieni a biehu nynieyssiho kdyby geden od druheho kupowati miel“. Ovšem císaře pravděpodobně nejvíce zajímala následující pasáž: „Tyž luhy dwa geden przi wsy wassi czysarzsko milosti Zarybech a druhy slowe hosst przi Brandeyse, oba luhowe porsstu teykagiczy wassi czysarzsko milosti przileziegi sau w nich luhy z kterzch se plati mnoho kop“. Téměř současně - 21. července - pak podali císaři zprávu nejvyšší moravští zemští úředníci o ohledání panství Nový Jičín a Štramberk s připojeným urbářem panství. Dne 7. srpna však napsal biskup Vilém komoře ohledně statku Dřevčice, patřícího olomouckému biskupství, že to snad bude při svých majetcích ponecháno. Další dopis, datovatelný prozatím pouze rámcově do roku 1570 (avšak jistě až po 21. Červenci), psal Vilém císaři ohledně směny statků Nový Jičín a Štramberk za biskupské lenní statky Dřevčice, Jestbořice a další vsi na Pardubicku. Osobně totiž navštívil Nový Jičín, kde jej tamní měšťané přijali, ale poté žádali, aby k žádné směně nepřistupoval a poukázali na potvrzení svých svobod Ferdinandem I. a současným panovníkem, tedy Maxmiliánem II., zejména že nebudou odprodáváni od komory a že jim budou povoleny náboženské úlevy v katolictví. Proto Vilém žádal císaře, aby bylo od směny upuštěno, a kdyby to bylo nutné, aby mu sdělil, za jakou sumu by chtěl Nový Jičín a Štramberk prodat a biskupské statky koupit. V podstatě totéž mu pak sdělil listem z 15. února 1571 a prosil jej, aby se zasadil o konečné vyřešení celého sporu. Mezitím však došlo k jedné důležité události. „Leta panie M. D. LXX w patek przed Swatym Hawlem“, tedy 13. října, zemřel „Vrozeny pak Karel Wravsky z Wravi na Wravij a Drewcziczych“, a byl pochován v dřevčickém kostele sv. Bartoloměje. V držení zástavy tak zůstal samotný Hynek, který musel podstoupit další zápas o majetek. 2. dubna 1571 psal Maxmilián Hynkovi Vrábskému zprávu o žádosti biskupa olomouckého stran vyřešení sporu o statek a žádal jej, aby se dostavil v určený den na Hrad před císařské rady. Další dokumenty z tohoto roku prozatím známy nejsou. Následujícího roku 1572 psal císař již 23. února svým radům, že v uplynulém roce nedošlo k vyřešení vleklého sporu o Dřevčice, pročež je nabádá, aby se věc konečně dostala kupředu, neboť již i biskup poslal do Prahy všechny listiny, které na Dřevčice měl. Ovšem ještě 15. května 1573 psal Maxmilián II. úředníkům komorního soudu, aby o příštím zasedání jednali konečně také o vyřešení dřevčického sporu. Namísto toho však komora rozhodla o statku Vrábí, který měl být Hynkovi definitivně odebrán. Celý statek byl 19. června 1573 odhadnut, ale Hynek byl prozatím ponechán v jeho držení. V následujícím období několika let hýbaly celým královstvím závažnější záležitosti (boj o konfesi atd)., takže „dřevčická otázka“ byla na určitou dobu uklizena z pořadu dne. Byly vyřešeny jen některé otázky, které zřejmě nepotřebovaly dlouhého řešení. Tak 28. července se Hynek zavázal za sebe a své dědice dodržovat podmínky, za nichž mu císař ponechal svým majestátem statek Vrábí k doživotnímu užívání, neboť - jak bylo řečeno výše - statek připadl nálezem dvorského soudu ze 4. dubna 1573 definitivně císaři a on jej na Hynkovu prosbu zapsal jemu na doživotí za 8 000 zlatých. Hynek dále slíbil, že po jeho smrti má český panovník složit u úřadu zemských desek jeho dědicům zápisnou sumu na Dřevčice a může se pak uvázat v jejich držení. Jeho dědicové si odnesou pouze všechny svršky a nábytek a vrátí panovníkovi listiny, které Hynek po předcích na Dřevčice měl. Zdálo by se tedy, že celá záležitost ohledně Dřevčic a Vrábí byla vyřešena. Není samozřejmě známo, jestli Hynek přistoupil k tomuto narovnání dobrovolně, či byl ke všemu donucen nám neznámými okolnostmi, nebo byl prostě již vyčerpán dlouholetým zápasem, o kterém zřejmě tušil dopředu, že jej nemůže vyhrát. Dne 20. listopadu 1576 pak Rudolf II. povolil Hynkovi doživotně užívat oba dva statky s výminkami o lovu zvěře a zanedlouho přišla Hynkovi upomínka, aby si vyzdvihl list na manský statek Vrábí a Dřevčice oproti sumě 2 000 zlatých. Roku 1577 proto psal císař nejvyššímu lovčímu Královstí Českého, že manský statek Vrábí a statek zástavní Dřevčice opět přenechal Hynkovi Vrábskému, který se proto při lovu na brandýském panství musí řídit určenými pokyny. Další zachovaný materiál je opět mladší. Tak až 4. března 1580 psal zemský hejtman Hanuš Haugvic Pernštejnovi ohledně přání císaře získat dřevčický statek, přičemž on (Hanuš) navrhoval, aby byly s biskupstvím vyměněny za královský statek Podivín. 31. srpna 1581 pak sám Rudolf II. psal hofmistrovi království, aby před komorním soudem spravedlivě vyřešili spor mezi biskupem Stanislavem a Hynkem Vrábským. Ovšem ještě 30. listopadu psal biskup Stanislav císaři, aby konečně byla ukončena celá pře, vzniklá při snaze jeho předků vyplatit statek Dřevčice. Protože i on by byl rád celou záležitost ukončil a protože dosud nebylo rozhodnuto, k jakému soudu Vrábský vlastně patří, souhlasil by s výměnou Dřevčic za jiný komorní statek. Téhož dne pak psal ještě Ladislavu mladšímu z Lobkovic, předsedovi české komory a svému příteli, aby mu dopomohl k vyřešení sporu, táhnoucího se prý již 13 let. Celá záležitost byla definitivně vyřešena až roku 1584. Již 24. ledna totiž psal Osval ze Šenfeldu císaři, že Hynek Vrábský v současné době setrvává ve vězení, protože porušil ustanovení o myslivosti, potvrzená již roku 1547 jeho otcem. Přesto však Hynek žádá nejen o milost, ale současně také o zrušení těchto ustanovení. Osval sám navrhuje, aby byl propuštěn a byl povolán před kancelář na termín 18. března. Dne 8. března pak oznamoval loketský hejtman Martin Mamiger o odeslání lidí, svědčících proti Hynkovi, do Prahy. Zřejmě k této zprávě se váže jinak blíže nedatovaných dvanáct výpovědí o Hynkových proviněních proti mysliveckému právu. Dne 23. března však došel císaři list od Hynka. Ten psal, že měl údajně být předvolán před kancelář 18. března, ale se svým svědkem a přáteli je v Praze již čtyři týdny a dosud nikam předvolán nebyl. Dále píše, že „slyšel, že císaři se zalíbil jeho statek, takže by mu rád vyšel vstříc“, ale i přesto, že o všem hovořil s prezidentem České komory, odpověď dosud nedostal. Svůj list zakončil prosbou: „.... yakž przedessle sewssy ponizienosti prosym, wzhlednaucze na sesslost wieku meho zie se kemnie laskawie nakloniti, aby aspon domu odjeti hospodaržstwi swe sprawiti mohl, dowolyti…“. Reakce na list byla zřejmě velmi rychlá, neboť již 24. března, tedy den poté, byla sepsána smlouva mezi Hynkem Vrábským a císařem o statky Vrábí a Dřevčice. Bylo dohodnuto, že oba budou s konečnou platností přenechány císaři. O všem měli rozhodnout celkem čtyři komisaři - po dvou z obou stran - kteří měli statky prohlédnout a navrhnout způsob konečného vyrovnání. To se mělo dít nejlépe výměnou za jiný volný statek. Celá věc se však pravděpodobně vlekla dále, protože ještě 11. dubna psal Rudolf komornímu soudu o dosud neuzavřené při a žádal o konečné rozhodnutí. Dne 9. června byla podána zpráva komisařů a prohlášení Hynka. On měl dostat za statek Vrábí, Dřevčice a Všetaty celkem 35 000 kop míš., za což mu bylo nabízeno komorní panství dobříšské, ale to odmítl. Nakonec požádal o „ ...tolyko bytnost na twrzy Wraby az do Swa(teh)o Hawla, neyprwe przysstiho, s czieladkau swau ma gmieti, sstyry koni dielny, a sstyry klysny, kdere sobie pan Wrabsky wyminil, magi we dworžie Wrabskym wobrokh a wopatrženi swe y s czieladkau ktera przynich gest, tez at do toho cziasu Swa(teh)o Hawla, gmiti…“. Je možné, že tím celá pře skončila, ovšem zachoval se blíže nedatovaný list, v němž psal Hynek Vrábský Ladislavu z Lobkovic, že by nebyl proti odstoupení svého statku za jiný, například za statek Zásmuky, který je prý volný. Je možné, že list musíme zařadit již do doby Hynkova „pražského“ pobytu během března 1584, je však možné také to, že je pozdější. Ještě 8. října 1584 totiž psal komornímu soudu brněnský probošt Erkhart ze Schwaben s přáním ukončit celou při. Hynek Vrábský zemřel ještě během roku 1584 a pochován byl - podobně jako jeho bratr - v dřevčickém kostele sv. Bartoloměje. To byla vlastně tečka za celou rok se vlekoucí soudní pří jejímž vítězem se nakonec stal císař, přesně ve smyslu dohody s Hynkem z 28. července 1576. Bohužel nevíme, jak bylo odškodněno biskupství, prameny prozatím nebyly nalezeny žádné. Dřevčická tvrz byla poté připojena i s příslušenstvím k brandýské doméně a tím ztratila svoji rezidenční funkci. Ta však byla již za obou bratrů Vrábských - jak bylo zmiňováno na svých místech - velice problematická. Další její historie je velmi podobná historii okolních statků, které byly rovněž připojeny k Brandýsu. V červenci roku 1611 byl dvůr postižen vpádem vojáků hraběte Dampierra, obšírnou zprávu o tom podal komoře tehdejší hejtman na Lysé Václav Zálužský. Roku 1628 byl celý dvůr poškozen požárem, neboť brandýský hejtman tehdy žádal o dřevo k „...zase wystaweni dworu nedáwno pohoržalého G. M. C. držeweczkého. Pro wyzdwižieni a Wystaweni zase dworu Držeweczského, k G. M. C. panstwi Brandeyskému pržináležiegiczyho, ponievadž (ach nastogte) gak Twrz w niem, sspeychary, owczim, chliwy pro dobytek, s piietmi stodolami, marsstalemi pro konie, a summnau wsseczken z gruntu wyhoržel, vczinieno gest od rzemeslnikuw w prziczinie potrzeb wsseligekych rozwržieni toto“ a nísleduje výčet potřebného dřeva, šindele a nářadí. Z 18. ledna 1630 pochází seznam potřebného dřeva „na Twrz Rateynu Marsstale a komoru“. Roku 1638 psal hejtman panství Brandýs Václav Jindřich Dejn ze Střítěže o škodách na vinicích a budovách na celém panství. Při popisu a soupisu nákladů na obnovu budov je u bodu 3 uvedena tato položka: „na hrzeb ssyndelni k zapobigieni twrze drzeweczky a wrabskey ginde na panstwi Koriczkem a przehrowskem kde zapotrzeby na 12.000 po 45 gr. za tisycz poczitagicz czini... 96 zl.“ Další zajímavosti přináši popis dvora z roku 1651, nacházející se v „urbarium Geho král. Cž., Panstwi Brandeyskeho“. Dřevčice jsou zde za chyceny takto: „Twrz Držřewcžicze a przi ni dwur a owcžin, to wsse w spodczych od kamene wystaweny a dosti rozssirženy se nacházy“. Dne 28. března 1663 tvrz i se dvorem a částí vsi při neúmyslně způsobeném požáru vyhořela. Ze zprávy hejtmana Bohdaneckého o požáru a z příloh se soupisem materiálu pro opravy však plyne, že při požáru tvrze shořely její dřevěné části, kdežto zdivo neutrpělo prakticky žádnou škodu. Tvrz i dvůr byly krátce poté opraveny. Další požár postihl tvrz a dvůr roku 1726, avšak podle zpráv z roku 1729 byly také tyto škody záhy odstraněny. Zpráva ostatně přímo říká následující: „Dřevčice, Poplužní dvůr, který roku 1726 vzhořel a roku 1728 byl vystavěn celý z kamene a pokryt šindelem. Celý je v dobrém stavu, uzavřen zdí.“ Areál bývalé tvrze je dosti rozlehlý. Je situován na severním okraji vsi v sousedství hospodářského dvora. Pro založení bylo vybráno místo na okraji výrazné terasy. Severní strana je postavena do již klesajícího terénu, na straně východní tvořila přirozené opevnění mělká rokle. Dnes je zde rybník, který však na indikační skice z roku 1841 není zachycen. Příspěvek k dějinám a stavebnímu vývoji tvrze v Dřevčicích (výtažek ze stejnojmenné práce Petra Chotěbora a Jiřího Úlovce) |
||
|
