|
 |
 |
 |
|
 |
 |
 | |  | |  | |  | |  | |  |
|
|
 |
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Zakládací listinou Přemysla Otakara II. ze září roku 1263 byl zřízen cisterciácký klášter Sancta Corona. Své jméno získal podle relikvie trnu z Kristovy koruny, kterou obdržel Přemysl Otakar II. od Ludvíka IX. Svatého a daroval ji nově založenému klášteru. V té době však již měl být na místě konvent z mateřského kláštera v Heiligenkreuzu, který odtamtud odešel v čele s bývalým opatem Jindřichem již 6. dubna 1263. Tuto skupinu očekávaly na místě nejnutnější, nejspíše dřevěné budovy. Lokátorem staveb byl zvíkovský purkrabí Hirzo, jehož kenotaf je dodnes v klášterním kostele uložen. Po smrti Přemysla Otakara II. byl klášter pravděpodobně zcela zničen Vítkovci, kteří okamžitě zabrali klášterní majetek a musel být zakládán znova. O tom svědčí usnesení generální kapituly řádu v Citeaux, která pověřila morimondského opata provedením inspekce zaniklého místa a místa, kde chce český král znovu postavit zbořený klášter. Další usnesení generální kapituly uložilo morimondskému opatovi shromáždit rozptýlený zlatokorunský konvent, který se pak v roce 1281 dostal pod filiační podřízení konventu v Plasech. Následující období znamenalo pro klášter velký rozkvět. Za čtvrtého opata Bartoloměje bylo opatství znovu vystavěno a podporováno králem Václavem II.. V první čtvrtině 14. století se majetek kláštera rozmnožil o zboží bavorovské, které Bavor III. ze Strakonic klášteru daroval. Další nadání učinili Michalovicové, usídlení na nedalekém Velešíně. Pozoruhodný majetek získal klášter také v cizině nákupem vinic v okolí Pasova a Kremsu. Svatokorunští cisterciáci pronikali při svém kolonizačním úsilí často i za hranice svého území, čímž docházelo k častým sporům se sousedy. Mezi největší a nejvleklejší spor patří anektování území vyšehradské kapituly na Prachaticku, kde založili svatokorunští cisterciáci přes dvacet osad. V průběhu 14. století se objevovaly stížnosti na svatokorunské řeholníky, které vyvrcholily stížností na opata Ludolfa a jeho následovníka opata Eberharda až u papeže Urbana V. v Avignonu. Přes všechny tyto problémy vytvořil řád během 14. století velkou doménu, v níž vzniklo více než 100 nových vsí. Roku 1354 klášter vyhořel a proto byl do opatství povolán kameník Michal, bratr Petra Parléře. Klášterní skriptorium bylo zřejmě již dokončeno, protože písař Wigand z Grevensteina napsal pro klášter několik iluminovaných knih. Na počátku 15. století narůstala na klášterním panství nespokojenost, vyvolaná právem odúmrti i předchozím chováním svatokorunských řeholníků. Zatímco na sousedním rožmberském panství bylo právo odúmrti zrušeno, svatokorunským poddaným bylo zrušení tohoto práva několikrát odmítnuto. Proto za podpory místního obyvatelstva dobyli husité v roce 1420 dvakrát Svatou Korunu a zcela ji vypálili. Většina mnichů v čele s opatem Rutgerem se zachránila útěkem do Rakous, kde měl klášter své vinice. Klášterní poklady byly uschovány na českokrumlovském hradě, pozemky patřící klášteru však zabral Smil z Křemže a Oldřich z Rožmberka. Teprve roku 1427 se mniši do zpustošeného kláštera vrátili zpět. Oldřich z Rožmberka se nabytého majetku nechtěl vzdát a na podporu svých tvrzení zfalšoval řadu listin, čímž vyvolal majetkové spory se svatokorunským konventem, táhnoucí se až do roku 1493, kdy král Vladislav Jagellonský pověřil Rožmberky správou svatokorunských statků. Klášter neustále chudl, takže kolem poloviny 16. století byli v klášteře jen dva mniši. Stav se upravil až po nastoupení vyšebrodského řeholníka a znamenitého hudebníka Jiřího Taxera, kterého dosadil na místo opata Vilém z Rožmberka. Za opata Melchiora Hölderla bylo v 2. polovině 16. století opravováno opatství a stavěn malý konvent s refektářem. Jeho nástupce opat Valentin Schönbeck dokončil přístavbu nové kuchyně, spojil malý konvent s opatstvím a objednal u Tomáše Grovische roku 1611 varhany s pozitivem. Opatovi se také podařilo rozšířit klášterní komunitu nejdříve přivoláním řeholníků z Aldersbachu, později i vlastními odchovanci. Rozmach kláštera byl přerušen roku 1620, kdy areál vydrancovali Uhři. V letech 1601 až 1622 patřila Svatá Koruna jako součást krumlovského panství do správy císařské komory, která českokrumlovské panství prodala knížeti Janu Oldřichu Eggenbergovi jako náhradu válečných výdajů. V 1. polovině 17. století za vlády opata Bernarda Pachmana bylo započato s opravou klášterního kostela, přerušenou pro neshody s knížetem. Teprve roku 1665 byla uzavřena smlouva s Petrem a Janem Spinetovými o opravě husity vypáleného pustého kostela. Práce na kostele dokončil až opat Matěj Ungar, kdy byla zhruba dokončena barokizace celého areálu. Za opata Kristiana Guschla vyhořel pivovar a opatství. Stavební práce na opravách řídil stavitel Fortin, který také dal stáhnout kleštinami rozestupující se klenutí klášterního kostela. Klášter však postihly další pohromy - roku 1742 vtrhli do kláštera pruští vojáci, roku 1748 vojáci bavorští a pokaždé vyloupili klášter i poddané. Opat Guschl však dokázal tyto pohromy překonat a dokonce se zvýšil počet řeholníků na 32. Posledním opatem byl zvolen roku 1755 Bohumír Bylanský, který spravoval klášter až do jeho zrušení. Za vlády opata Bylanského byl klášterní kostel velkolepě vyzdoben novými oltáři od sochaře Jakuba Eberla, byl vymalován presbytář, kapitulní síň, ambit a refektář. V areálu kláštera byla zřízena přádelna, sušárna, ale také hvězdárna. Roku 1774 založil Bylanský proslulou zlatokorunskou školu, pro níž objednal vyučovací obrazy u klášterního konvrše Tadeáše Schmeggera. Utřídil také klášterní knihovnu a podporoval vzdělanost natolik, že zlatokorunskou školu navštěvovaly i dívky. Řádový bratr Matěj Prosil připravoval pro děti praktickou výuku, dělenou podle věku a pohlaví školáků. Opat Bylanský zrušení kláštera Josefem II. v roce 1785 těžce nesl. Odstěhoval se na zámek v Chýnově, kde mu nabídl útulek kníže Jan ze Schwarzenbergu, který si opata velmi vážil. Tam Bylanský roku 1788 předčasně zemřel. Po zrušení kláštera odkoupil klášterní zboží kníže Jan Schwarzenberg. Schwarzenbergové zřídili v konventu nejdříve bělidlo (1788), pak kartonážní závod (1800), továrnu na výrobu jemných textilií a kašmíru (1815) a od poloviny 19. století dokonce slévárnu. Průmyslové využívání klášterních budov pokračovalo až do roku 1909, kdy bylo na popud veřejnosti započato s opravami. Dnes je v areálu kláštera expozice, připomínající život a působení řádových bratrů na území Jižních Čech. Prohlídková trasa zavádí návštěvníky do prostorů klausury, kde mniši žili v hlubokém odloučení od světa. |
||
|
